„Duch jest ohněm.“

Velmi zajímavá myšlenka, která se ve mně usídlila a nedává mi to zadarmo, protože tohle, tohle dává smysl.

Pokud je Duch ohněm, znamená to, že Ďábel je druhé jméno boží. My lidé zřejmě nemáme jinou možnost než učit se skrze to, co nás spálí. Dává vám to smysl? Není to náhodou to: “ Každý si tu hubu musí nabít sám.“?

Proto jsou naše životy často peklem. Peklo nečeká na naši duši, peklo si pro ni sami vytvoříme a proto si ji bere hned, jak mu to dovolíme. Pravdou je, že dokud je člověk spokojený, nic ho nedonutí ke změně. Pravdou ale také je, že je člověk velmi přizpůsobivý a zvykne si i na situace, ve kterých spokojený není. Pak ovšem musí přijít skutečný křest ohněm, abychom svůj život dali zase do pořádku.

Dává mi to také smysl v té myšlence, že nevěřím v Ďábla jako samostatnou jednotku. Ďáblem a démony je pro mě lidská neschopnost ovládat své emoce čím se snadněji přehodí zodpovědnost „někam vedle“.

Dostali jsme Krista jako vzor, co všechno je možné. Ovšem naše neschopnost přijetí zodpovědnosti jej ve vzteku nad vlastní ubohostí (nevědomou) raději ukřižovala, aby se sama sobě nemusela dívat do očí.

Je to zvláštní. Idea v nás přece hovoří tak jasně, proč jí nenasloucháme? Ze strachu z čeho? Z toho, že když budeme stejným vzorem, že nás ostatní také ukřižují? Odpověď zní „Ano“, ukřižují. Jak říká naše teta: „Na to tvý trapný štěstí není nikdo zvědavej!“ Škoda jen, že nevidí, že ač boží mučednice, také může být šťastná. Chce to jen odvahu přijmout zodpovědnost za vlastní křest ohněm a roli Fénixe.

Komentář