Eeee. Was ist das, toto?

Láska je bytostná lidská potřeba. Lze ji nazvat i pudem. Je to něco, co potřebujeme, abychom prospívali a byli šťastní.

Láska je prazákladní silou lidského bytí pro kterou jsme ochotní a schopní udělat cokoliv. Láska je zadarmo a to je v naší společnosti ten největší problém.

Kdy se tohle sakra stalo? Proč si musíme lásku zasloužit? Proč se jí necítíme hodni?

Poslední dobou mám pocit, že to je účel toho, co se nám poslední rok děje. Vážit si, být vděční, přirozeně pokorní, věřit si, být tu jeden pro druhého, obejmout se, usmívat se, trávit spolu čas, naslouchat si, společně sdílet … žít bez nároku, žít láskou.

Tohle šílenství nebylo udržitelné. Konzum naprosto všeho a neochota cokoli jen tak vydat. Očekávání všeho pro nás.

Člověk je tak malý, přesto si nárokuje úplně všechno. Jak se to stalo?

Otázka přece nezní, co mi tenhle Svět může nabídnout, nýbrž co já mohu nabídnout tomuto Světu?

Jak se stalo, že člověk chová krávu proto aby jí podojil a pak z ní udělal bundu? Jak může mít člověk vůbec tu drzost vyrobit zbraň a ohánět se mírem? Jak je možné, že si člověk myslí, že může pohazovat odpadky do lesa i do vesmíru?

Hamty, hamty, hamty…

Až mi to zavání prvním hříchem, kvůli kterému se už tisíce let snažíme Bohu dokázat, že jsme dokonalí, a proto hodní jeho lásky. Ale kde se skutečně vzala tahle šílená bitva? Kde je ten prazáklad bolesti z nepřijetí, který si předáváme jak horký brambor a který v tuhle chvíli graduje a nevyhnutelně se hroutí?

Možná na to někdy přijdeme, ale teď to asi není podstatné. Teď je podstatné přijmout s pokorou, vděčností a láskou to, co je.

S životem se rodí i smrt. A každá smrt přináší změnu. A změna přináší něco nového. A co je nového z toho jde strach. Člověk má strach ze smrti ve chvíli kdy ví, byť i jen nevědomě, že nežije. Má strach postavit se před poslední soud a tam se stydět.

Stud je dar. Přesto ho ale nechceme cítit. A proto má tak důležitý účel, dělat nás lepšími. Ale co jsme se studem udělali? Utloukli jsme ho agresí a nenávistí. Jak je možné, že je pro nás přijatelnější hádat se a odejít?Nečelíme tak konfrontaci se svým nejnižším já. Ale tahle kamufláž nás sžírá zevnitř a nutí nás tu díru něčím vyplnit. Člověk už ale nechápe podstatu symbolu a vnitřního světa a tak ho nahrazuje dokonalým konzumem. A to už není udržitelné ani pro nás, ani pro tento svět.

Dokážeš říct: „Nejsem dokonalý.“? To jde, že? Dokážeš říct: „Mám bolest na srdci.“? To už je těžší, že? Dokážeš říct: „Omlouvám se.“? Dokážeš říct z hloubi duše: „Prosím, odpusť.“?

Člověk musí přijmout bolest, aby mohl znovu vstát. Koneckonců, nepřibili jsme demonstrativně kvůli tomuto prozření Ježíše na kříž?

Dokonalost je make-up, není skutečná.

Láska odpouští. Láska miluje i s chybami. ❤️🍀


Komentář