Kde je tady?

Žijeme v problémech, nejlépe ještě v problémech těch druhých.

V jednom kuse se snažíme najít řešení problémů, které nám možná ani nepřísluší.

Budete se divit, když vám řeknu, že většina lidí, kteří se trápí problémy druhých jsou velmi senzitivní, empatičtí? Je to tak. Akorát jsme svojí empatii a soucit přesměrovali špatným směrem.

Možná se někdy ptáte proč furt píšu, že je nejdůležitější starat se o sebe a možná vám to může často připadat i dost sobecké.

Na tom mít rád sám sebe, totiž stojí veškeré přijímání našeho dalšího světa. Ono je totiž snadné, pokud máme pocit, že jsme naprostí pitomci, si to pak myslet i o těch ostatních. V sebelásce víc než pro cokoliv jiného platí: „Podle sebe soudím tebe.“ A protože nejsme schopní vyřešit svoje vlastní problémy, tak se snažíme řešit alespoň ty cizí, abychom si nepřipadali jako totální paka. Tam se tedy snažíme „nahonit“ jakýsi pocit vlastní důležitosti, když ve svém vlastním životě ho nemáme.

S přijetím sebe samých, totiž uznáme svoje vlastní nedostatky a chyby, ale zároveň i svoje kvality. A pokud jsme schopní tohle přijímat u sebe, automaticky se to pak děje i na úrovni vnímání ostatních. Proto je tak důležité být v pořádku sám se sebou, abychom mohli být v pohodě i s ostatními a nekompenzovali si na nich svoje bolístky.

Nedávno jsem někde slyšela: „Pokud nezahojíš svojí ránu, bude krvácet na ty, kteří ti nikdy neublížili.“ Tahle věta se dá projektovat i na tohle téma. Zachraňovat druhé se snažíme jen tehdy, pokud se sami topíme. Trošku záludnost je, že si svoje vlastní topení ani neuvědomujeme a máme pocit, že my jsme v pohodě, ale „ten Fanda, ten Fanda, to se podívej“.

Otázka je, jestli Fanda o pomoc stojí? Pokud o ní nestojí a my se stejně ze všech sil snažíme mu pomoct, nepomáháme Fandovi, ale snažíme se na nevědomé úrovni pomoci sobě.

Takže jak se říkalo u nás na škole před zkouškama: „Hlavně klid a nohy v teple.“ 😉

Přeji vám krásné Velikonoce a buďme vděční sami za sebe. 🍀🦄


Komentář