Ne každá pravda je pravdivá

Vietnamský příběh:

Když manžel odcházel do války, zanechal doma svou ženu těhotnou.

Po těch letech byl z vojny propuštěn a jeho žena ho přišla přivítat k městské bráně. Přivedla s sebou i jejich malého chlapečka. Muž poprvé uviděl své dítě. Manželé plakali radostí nad shledáním. Byli tolik vděční, že muž válku přežil a vrátil se domů.

Toho odpoledne odešla žena na trh koupit květiny a ovoce na oltář vděčnosti. Otec zatím zůstal se synem a žádal ho, aby mu říkal „tatínku“. Chlapeček ale odmítal: “ Pane, ty nejsi můj tatínek. Můj tatínek je někdo jiný. Každý večer k nám chodí. Vždy když přijde, maminka s ním dlouho rozmlouvá a pláče. Vždy když si maminka sedne, sedne si také. Vždy když si lehne, lehne si také, takže ty pane, nejsi můj tatínek.“

Když mladý otec slyšel tato slova, srdce mu zkamenělo. Už se nedokázal usmívat, nechtěl se ženou ani promluvit.

Když se žena vrátila z trhu, ani se na ní tou tíhou nepodíval. Najednou byl chladný, necitlivý, pohrdal jí. Nechápala, co se to stalo, její srdce zasáhla bolest.

Muž vyšel z domu, odešel do vesnice a strávil noc v kořalně. Opíjel se tak večer, co večer a domů chodil pozdě.

Na ženu nepromluvil, nikdy doma nepojedl. Žena už to nedokázala snášet a čtvrtého dne skočila do řeky a utopila se.

Večer po pohřbu se otec se synem vrátili domů a když zažehli petrolejku, chlapec zvolal: „Tatínek je tady!“ a ukázal na stín.

Mladá žena každý večer rozmlouvala s vlastním stínem, protože jí tolik chyběl manžel. Když se syn zeptal, proč nemá otce, jako ostatní děti, aby ho zoufalá matka ukonejšila, ukázala ten večer na stěnu.

Otec pochopil, ale bylo už pozdě.

Tím jediným podstatným v tu chvíli, byla komunikace. I když je to možná jen příběh, přesně manifestuje komunikaci dnešní doby. Nemluvíme spolu, protože každý máme svou pravdu.

Nebo spolu mluvíme, ale vzájemně se neslyšíme, protože máme každý svou pravdu.

Né, každá pravda je pravdivá. Život není boj. ❤️

Komentář