Nebázeň noci

Má první (ne)báseň. 😍

Představy z ostnů derou se v mysli,
k nebi obrací svou bolest.
Zavírá oči, ruku natahuje,
šátrá o pomoc Vyšších.

Anděl tiše siluetu obkresluje
šeptá: „Jsem tady, prosím, otevři se.
„Lačně vztahuje ruku v prázdnu,
„Nic tu není.“, truchlí zlomeně.

Ostny derou se do hlubin duše,
spílá: „Opustils mě!“.
„Mé drahé dítě, jsem tu stále,
neb držet tě mi bráníšj
ak praví mi tvá svobodná vůle.
Nechtěj víc, jen tak se ke mně vrátíš.“

Neslyší, nevidí, necítí,
propadá se v temnou díru.
„Jsem na dně.“, pláče usedavě.
Hlavu skládá do dlaní,
už nemá v sobě víru.

V nářku teď vše obviňuje,
křičí, bije, vyhrožuje,
nikdo jej však neslyší.

Už nemá síly a chvěje se jen,
co bude dělat, jak jen se dostane ven?
Vzdává se. Vzdává se všeho,
už nechce nic, už na ničem nezáleží.

Náhle pocítí klid,
najednou ví, co je to mír.
Zaplaven láskou, která prochází skrz něho,
vstává, čist odchází.

„Měl jsi pravdu, buď jak buď,
pravda jest „Nedychti.“,
stejně tak „Bůh nesuď.“
„Nesoudím, synu můj,to jsou mé dary,
však vy jste se jich dobrovolně vzdali.
sTvořitel jest každý z nás,
tak prosím, naslouchej svůj hlas.

Tvůj život nezávisí na mně,
Tvůj život patří jen tobě.“

Komentář