Cesty osobního rozvoje jsou nevyspytatelné.

Určitě je potřeba velká dávka odvahy. Odvahy a odhodlání, se skutečně pod to víko naší „žumpy“ podívat a vytrvat.

Nevzdat se hned při prvním doslova „kopanci do ksichtu“, kdy se dotkneme něčeho tak bolestivého, že si myslíme, že nás to pohltí a zblázníme se z toho.

Osobní rozvoj má jednu velkou výhodu. Ač je to až neuvěřitelné, žije si svým životem a má svou logiku.

Servíruje nám totiž do cesty pouze to, co v tu danou chvíli jsme schopni unést, zvládnout, pochopit. Nikdy, skutečně nikdy nám neodhalí něco, co bychom nezvládli.

Stejně tak, ať už po něčem bažíme, vyřešit to či něčeho konkrétního dosáhnout a ono nám to nejde, je to jen proto, že na to zkrátka ještě není ten správný čas.

Tak co myslíte? Chcete se ponořit a začít čistit to, co vám komplikuje život?


Představte si, že jedete hodně brzy ráno, ještě za šera, lesní cestou. Cesta je samý výmol a světla lítají ze strany na stranu, nahoru a dolu. Nos máte nalepený na předním skle, pusu otevřenou dokořán a v duchu si říkáte: „Sakra, kam jsem se to dostal?“

Na cestě, před vámi, najednou leží dítě. Má roztrhané šaty, je celé špinavé a ve vlasech má zacuchané jehličí.

Pokud chcete raději odjet, v pořádku, představte si, že odjíždíte.
Dál už nečtěte…

💗

Pokud cítíte, že byste mu chtěli pomoct, představte si, jak vystupujete a běžíte k němu.

Dítě vzlyká, ale nechce, abyste se na něj dívali, odvrací tvář. Ale i přesto se k vám přivine.

Snažíte se ho ptát, co se stalo, jak se tam dostal, jak se jmenuje, ale čím víc se ho ptát, tím víc pláče a ještě silněji se k vám tiskne.

Přestanete se ptát a jen ho objímáte a lehce s ním pohupujete.

Cítíte jak jeho napětí ustupuje a křečovité sevření povoluje. Začínáte ho tiše utěšovat.

Co byste mu řekli? Co si myslíte, že by to dítě, o kterém nevíte nic, mělo slyšet, aby se cítilo v bezpečí? Jak byste se k němu, na té lesní cestě, sedíc ve vlhkém jehličí, chovali? Co byste mu řekli, aby vám uvěřilo? Aby si bylo jisté, že vy jste ten, co by mu neublížil?

Řekněte mu to. Myslete na to, že je to dítě, že žádné „racionální vysvětlování“ není teď úplně na místě. Najděte ta správná slova, která ho ukonejší.

Dítě vás pozorně poslouchá a pomalu přestává plakat, pevně se vás drží a vy ho dál utěšujete, objímáte a pohupujete s ním. Cítíte jeho vlasy ve své tváři, na ty vlásky ho políbíte.

Najednou se na vás podívá. Podívá se vám přímo do očí ,usměje se a obejme vás kolem krku.

Podíváte se na sebe znovu a zjistíte, že to malé dítě znáte.

Že jste to vy.

Znovu ho obejmete a vezmete ho s sebou do auta. Cítíte teplo a sucho. Pustíte oblíbenou písničku a oba zpíváte a vrtíte se do rytmu.

Odjíždíte, cesta už nehoupe, je rovná, bez výmolů. Slunce vychází a vy mu jedete vstříc.

Jak jste utěšovali to dítě, když jste nevěděli, že jste to vy? Zopakujte si to znovu, pro sebe.

Projít články Osobního rozvoje


Komentář