„Seš prostě nejlepší…“

Perfekcionismus je zrádný obranný mechanismus.

Je to dokonalý způsob jak sami sebe a ostatní „perfektně“ stresovat. 👍

Takže jsme schopní a dokonce i ochotní se babrat s naprosto nepodstatnými maličkostmi. Bohužel i přes naši veškerou snahu a vynaložený čas, nejsme s výsledkem spokojeni.

V tuhle chvíli totiž už nejsme ani schopni ohodnotit výsledky naší odvedené práce.

Díky této náročnosti na nás samé už nedokážeme racionálně posoudit ani výsledky ostatních.

Tento vzorec nám asi k vnitřnímu klidu moc nepřidá. My totiž z toho, co děláme nebo co dělají ostatní, nedokážeme mít radost.

„Tohle by se dalo zlepšit. No, tohle se moc nepovedlo. Jo, tohle by se ještě mělo doopravit a dodělat.“

„Tady je chyba, támhle je chyba, ty a co tahleta chyba?“

Chyba je kámoš, ne žrádlo! 🙂 ..abychom si jí dávali v jednom kuse sežrat.

Samozřejmě, některé chyby můžou být fatální, ovšem u perfekcionisty je fatal error téměř všechno.

Chyba, byť nepodstatná, je něco, co nelze tolerovat.

Chceme být perfektní, vždy a ve všem.

Už Freud říkával: „Čím větší dokonalost na povrchu, tím víc démonů uvnitř.“

Za potřebou perfekcionismu stojí pocity, že někomu něco dlužíme, cítíme se nedostateční a nebo se snažíme, aby nás díky „naší dokonalosti“ měl někdo rád.

A řekněte mi, kdo je ten, který by sám sebe měl mít nejvíc rád? Kdo je ten jediný, kterému dlužíme vnitřní klid? Kdo je ten, co by se měl cítit dostatečný už jen tím, že je?

Slovo Sebeláska je pro perfekcionistu slovem sprostým. 🙂Zaměňuje ho za význam „sebestředný“. Ovšem, vezmeme-li to doslova sebe-středný – co kdyby tohle ve skutečnosti nepřekrouceně znamenalo „ve středu sebe“, tudíž „vyrovnaný“?

Co by se stalo, kdyby se stal perfekcionista vyrovnaným? 😉

Komentář