Světlo stín nevrhá

Když slyším slovní spojení „pozitivní myšlení“ naskakujou mi pupínky. Dneska totiž každý musí myslet pozitivně. Nikdo ovšem neřekne „jak“.

My řekneme, že nám z toho hrabe a druhý nám odpoví, že to musíme brát pozitivně! Když se ovšem zeptáme, co na tom vidí pozitivního, nedokáže odpovědět.

Myslet v kladu je běh na poměrně dlouhou trať, kde každý den, při každé příležitosti, znovu a znovu vybíháme na trénink.
Nejde to samo. Možná se nám občas podaří jedna myšlenka, ovšem za ní následuje salva pochybností.

Teď se zkuste oporostit od definice slova Víra. Spoujte ho s prostým slovem „věřit či důvěřovat“.

Co si budeme nalhávat, náš mozek je nastavený na „sebezáchranu“ a věřit tomu, že se něco podělá, tudíž se na to snažit připravit, je snazší než věřit tomu, že se to povede. Jenže jak říká Pitkin „Vovovo tom to je!“
Věřit tomu, že se to povede. Důvěřovat průběhu.

Zkuste uvěřit tomu, že VŠECHNO MÁ SVŮJ DŮVOD. A už to jede. „Jakej by ty woe mohly mít tydle sračky důvod?“
No, celkem jednoduše.
Uvědomění. Prozření. Zkouška. Průběh. Zkušenost.

Úryvek z knihy Zmrdstvýchvstání od Pjéra la Šéze:
„Neboť světlo samo o sobě žádný Stín netvoří. Musí se setkat s nějakou hmotnou překážkou a teprve tím vzniká Stín. Proto lidská světelná duše přijímá omezení hmotou, aby se naučila rozlišovat světlo od stínu, aby – pokud hodlá vědomí své podstaty posílit – světlo následovala a stín projasňovala a zjemňovala, což nutně vede k produchovnění samotné Hmoty a realizaci mystéria Lásky. Stín potom není tak temný a Světlo zbytečně oslnivé.“

Komentář