To je moje! To není tvoje!

Když se stresujeme problémy druhých, automaticky se je snažíme vyřešit. V tuhle chvíli přichází rozkol mezi námi a druhým. Ten druhý najednou cítí, že mu „rozkazujeme“, cítí se v naší přítomnosti méněcenným, je otrávený a když se to dá vše dohromady, vznikne guláš vzteku, obviňování a urážek.

Proč se stresujeme problémy druhých? Protože je máme rádi a chceme, aby byli v pořádku, aby byli šťastní. Ale ve chvíli, kdy se stavíme do role jejich zachránce, otevíráme Pandořinu skříňku malého dítěte, které se cítí bezcenné, neschopné a závislé. Najednou se stavíme do role rodiče.

Ruku na srdce, jak to máte se svými rodiči, když se vám snaží něco poradit? Většina z nás to nechce, chce si to udělat po svém. Třeba si to vyslechneme, ale tím to hasne. Je tam kostlivec, který v tu chvíli vytáhne červený hadr s nápisem: „Podívej se na svůj život, co ty mi máš co radit?“, nebo „Tenhle tvůj přístup, jaký jsi aplikoval na mě, já nikdy dělat nebudu.“ A ve chvíli, kdy se snažíme někoho za každou cenu zachraňovat, nevědomky plaveme v těchto vodách a najednou se v tom topíme oba: „Von mi bude kázat.“, „Von vůbec nevnímá, co mu říkám a nesnaží se to změnit.

„Říká se: „Tonoucí se stébla chytá.“, jsme si ale jistí tím, že ten koho se snažíme zachránit se už topí?


Komentář