Návštěva dětského hřiště:

Naše děti se točí na kolotoči. Malej to roztáčí a startuje rakety pro let do vesmíru. Malá neví jestli se má dřív smát nebo jestli se jí chce spíš blinkat.

Záchrana přichází, další holčička chce vidět vesmír. Po chvilce se odvažuje i třetí holčička. Na velitele vesmírné lodi jsou čtyři kosmonauti už moc. Roztáčení motorů jde jen tak tak.

Třetí holčička se zvedá a zastavuje kolotoč se slovy: „Tak já slezu, jsem moc tlustá, beze mě to půjde točit líp.“

Mám slzy v očích.

Ta krasná čtyř až pětiletá a naprosto normální holčička je už teď hotová z toho, že je tlustá.

Její babička, reklama na hlad a dekorativní kosmetiku, se začíná smát: „No to je pravda!“

Cítím jak ve mě vybuchuje atomovka.

„Zlatíčko pojď sem ke mně. To není vůbec žádná pravda, nejsi tlustá. Jsi moc krásná a zdravá holčička. Mně se moc líbíš.“ usmívám se na ní a snažím se, aby se na mě alespoň podívala. „Víš proč chlapeček ten kolotoč už nemohl roztočit? Pojď se na něco povídat.“

Usazuju malýho a prosím naší malou, aby ten kolotoč roztočila. Nejde to.

Holčička okamžitě pochopila a řekla: „Ale ona je přece ještě moc malinká.“

„Přesně tak, nemá na to ještě sílu viď? A chlapeček taky ještě nemá tolik síly, aby vás roztočil úplně všechny. Musíte si pomoc.“

Celá šťastná vyskočila na kolotoč a za chviličku už jsou všichni zase ve stratosféře smíchu.

Jaké „pravdy“ jste odmalička slýchávali vy?

Pro mě je styl dnešní komunikace jed. Kolikrát ani nepřemýšlíme nad tím, co vlastně říkáme a už vůbec nám nedochází, že tím druhému třeba ubližujeme. Chrlíme ze sebe jedno slovo za druhým v domnění, že se vlastně nic neděje.

A když nám to nedej bože dojde, co jsme tomu druhému sakra zase řekli, dostáváme se buď do fáze popírání, „že to přece nebylo tak strašný“ a nebo do fáze vyčítání si. Jedno i druhé v nás ale vyvolává další a další nepříjemné pocity.

Znáte zákon padajícího .. ehm.. „bobíku“? Tak ten úplně stejně platí i pro komunikaci.

V neposlední řadě se dostáváme do smyčky, kdy už vlastně ani moc nechápeme pocity druhých a proto je „nutné“ vše vysvětlovat. Jenže vysvětlování je tak únavná věc, takže vlastně už ani nic vysvětlovat nechceme, máme z toho zase špatnou náladu a když se nás někdo na něco zeptá, jsme nepříjemní.

Kudy z toho ven? nebo Kudy 100hoven?

Ach ta fonetika. Dvě naprosto stejné otázky, každá s jiným a naprosto jasným významem. Buď z toho chceme ven nebo na sebe nalít další kyblík hnoje. Já jsem pro první variantu. 🙂

Jaké to vyvolává pocity u Vás? Chcete se naučit vědomé komunikaci a pročistit nesrovnalosti, nedorozumění a neshody?

První a nejjednodušší varianta je společně se sejít na Kurzu porozumění o SDÍLENÍ a NASLOUCHÁNÍ. 🙂

Druhá varianta je číst knihy o komunikaci.

Třetí variantou je nechat to být.

Co si vyberete je jen na Vás. 🙂

Prosím o jednu jednoduchou věc. Zkusme se zamyslet, čím dítě (ať už je mu třeba i 30) spíš motivovat než čím ho srazit na kolena.

Zapřemýšlejme nad tím, v čem jsme byli sráženi my a zda v tom chceme máchat i naše děti.

Čím jim můžeme pomoct tu bahnitou louži obejít a radovat se z toho, že se v tom neráchají s námi a díky čemuž v tom pak nebudou máchat ani svoje děti.


TÍMTO TÉMATEM SE BUDU V BLÍZKÉ DOBĚ ZABÝVAT, PROSÍM O STRPENÍ. Děkuji.


Komentář