Láska je v dnešním světě poměrně těžko definovatelný pojem.

Začali jsme ji totiž chápat tak nějak jednostranně. A to i přesto, že je dnes tak „benevolentní“.

Protože, když se řekne „láska“, jako první nám na mysl vytane ten kouzelný vztah, plný emocí, zamilovaných úsměvů, objímání se a „horoucí lásky“. 

Ano, to je jeden ze způsobů lásky, ale vážně to je jen tohle?

„Dělej VŠE s láskou.“

Skutečně může být ve všem. Ve všem co děláme, jak přemýšlíme, jak se chováme.

Od koupení si té nové krásné blůzky, až po vyhození pavouka z okna.

My jsme totiž slovu Láska začali dávat konkrétní významy a zapomínáme na jednu velmi jednoduchou věc. Láska je totiž jen prostý pocit.

Je to pocit, se kterým je nám dobře, kdy cítíme, že je to tak správně a jsme sami sebou. Děláme to ze sebe a ten pocit „správnosti“ nám přináší „zadostiučinění“ a to i když se zrovna nenacházíme v komfortní situaci.

„Je to prostě ONO.“

Ať už lovíme psa z rozvodněné řeky, chytneme stařenku v tramvaji, když to cukne, strávíme s partnerem čas na alternativním divadle, přendáme šneka z cesty do trávy, zvedneme ze země dítě, které zrovna chytilo zajíce, usmějeme se na spolucestující, pozdravíme, když někam vejdeme, pomůžeme paní na poště s anglickou větou, nad kterou je bezradná, vyženeme včelu z obýváku, místo toho abychom jí pleskli plácačkou, uděláme si to dobré kafe, co jsme měli posledně u známých…

Všechny tyhle věci denního dění se dají dělat s láskou, když se u toho usmějeme, dána situace nás hřeje u srdce a máme dobrý pocit, že to tak je správně.

Jenže … , že?

  • To to ten „idiot“ myslí vážně?
  • No, to si snad ze mě dělá srandu?
  • Vždyť se s ním nedá normálně mluvit!
  • Ona je fakt šílená, normální blázen!
  • To musí ty parchanti tak hulákat?
  • Ježiš, to je zase fronta!
  • Se posrali ne? Taková cena, snad kradu, nebo co?
  • Proč to zase nefunguje?

Mám pokračovat? Že ne, mě už se samotné taky nechce.

Nějak se pro nás stalo jednodušším věřit těm „špatným“ věcem.

Bodeť by ne, masáž z okolí je kvalitní. Stačí se podívat do novin, pustit rádio nebo televizi. Co na nás vyskočí? Ano, opar nám z těch šílených zpráv vyskočí.

Mám jednu oblíbenou knihu. Jmenuje Biologie víry a napsal jí Biolog a průkopník Epigenetiky pan Bruce H. Lipton Ph.D., který je zastáncem toho, že zásadní věc, která na nás působí je prostředí, které kolem sebe máme a které zároveň sami vytváříme.

Představte si, že jste ryba. Ryba má ráda celkem chladnou vodu, okysličenou s dostatkem potravy a prostoru. Tak se jí bude dařit dobře. A teď si představte, že vás někdo chytí. Že jste se nechali nachytat na nějakou vábničku a hodili vás do kýblu. Je horko a voda se stále víc a víc ohřívá. Prostor je velmi omezený, voda neproudí a nemáte co jíst. Jak je vám teď?

A právě takovým prostředím je náš dnešní svět. Nechali jsme se nachytat. Hodili nás do akvária a nechali nás na sluníčku dívat se na oceán plný možností.

Ano, ten svět plný možností je za sklem naší komfortní zóny. V naší zóně strachu.

Jenže tato zóna je také takový živý organizmus a živí se naším vztekem, smutkem, nespokojeností, zoufalstvím, bolestí a právě hlavně strachem … Jediný klíč, který ji dokáže otevřít je Láska.

Prioritně Láska k sobě samému a následně Láska ve všem našem dalším počínání.


Jeden příklad za všechny 🙂

Antropolog navrhl dětem z afrického kmene hru.

Ke stromu položil košík plný ovoce a pověděl jim, že kdo bude první, tento košík vyhraje.

Když jim dal signál ke startu, všechny děti se chytly za ruce a běžely spolu. Potom se posadily do kruhu a vychutnávali si sladkou výhru.

Když se jich zeptal, proč se rozhodli běžet jako skupina, když mohli zvlášť, a tím by získali víc ovoce pro sebe, jedno dítě povědělo: „UBUNTU“.

Jak by jeden z nás mohl být šťastný, když všichni ostatní by byli smutní?“

„UBUNTU“ znamená v kultuře Xhosa: „Já jsem, protože my jsme.“


přejít na téma

SEBELÁSKY

přejít na téma

PARTNERSKÉ LÁSKY

přejít na téma

MATEŘSKÉ LÁSKY

přejít na téma

SKUTEČNÉ LÁSKY


Komentář