Mateřská láska je něco tak specifického a dá se říct i těžkého, že o ní není možné mluvit a psát nějak paušálně.

Je to cit, který se u každého vyvíjí jinak:

  • jinak rychle
  • jinak intenzivně

Moc bych si přála, aby s narozením dítěte dostala každá matka a každý otec bezchybný manuál, podle kterého by z toho malého drobečka vychovali úžasného sebehodnotného jedince, ale nic takového není, bohužel. Nejsme MPtrojka.

Byla jsem dokonalá matka, dokud jsem neměla děti.

Vždycky se trošku orosím, když slyším, že nejlepší, co dítěti může matka dát je „kojit ho“.

Možná kdysi, kdy potraviny ještě bývaly skutečně kvalitní, to byla JEDNA z nejlepších věcí. Pokud jsme ale konzumentem průmyslově zpracovaných potravin tj. chodíme-li nakupovat do supermarketu, kojení není pro dítě „to nejlepší, co mu můžeme dát“!

Navíc, tato „nejlepší věc“ není myšlená „kojení, jako takové“, ale jako přímý kontakt, které kojení jednoznačně nejlépe nabízí a pro miminko je tělesný kontakt „životně důležitý“ pro jeho správný psychosomatický vývoj.

Podle mě, to nejlepší, co dítěti můžeme dát je naše láska. To, že ho budeme mít rádi za jakýchkoliv okolností. Ale právě tohle, je jedna z nejtěžších věcí na světě a možná také právě proto, lidstvo upřednostnilo kojení před láskou.

Sama mám dvě děti, ani jedno jsem nekojila. U prvního to nešlo a u druhého jsem se tím už odmítla stresovat. A světe div se, moje děti jsou ta nejúžasnější, nejkrásnější a nejchytřejší stvoření na téhle planetě. (Né, to vůbec není zkreslený pohled jejich matky.) 😀

Nabídla jsem jim totiž něco „lepšího“, nabídla jsem jim sebe.

Co tím chci říct? Masáž od společnosti právě v této oblasti je velmi, velmi masivní a my se prostě jen nesmíme dát.

„Tak co je teda správně? Přece se musím něčeho držet, abych to celý nepohnojila. Přece nemůžu dělat chyby, aby ho to celoživotně nepoznamenalo!“ – tak já vám teď řeknu, co je nejdůležitější:

  • správně je to, jak to cítíte vy! Jak to cítíte uvnitř sebe. To prostě víte, že něco děláte dobře nebo špatně – to je váš nejlepší manuál. Podle toho se řiďte, protože to je to jediné, co půjde skutečně z vás, co vám bude fungovat a hlavně, co vám dítě uvěří.
  • že něco funguje druhým, vůbec neznamená, že to bude fungovat i vám. Každý jsme jiný a i naše dítě je jiné než my. Výchova dítěte je jeden velký systém změn, kterým je třeba se okamžitě operativně přizpůsobovat a nelpět na něčem, co už po několikáté selhalo.
  • nebojte se dělat chyby – protože každou tu chybu, kterou uděláte, děláte z části nevědomě, protože pokud se alespoň trochu snažíte žít tak, jak byste skutečně chtěli, tak všechno děláte zrovna v tu chvíli s čistým svědomím a tak, jak nejlíp umíte – a to, že to byla chyba, na to se přijde třeba až potom, ale ta chyba byla nutná, protože jinak byste pro příště nevěděli, že „takhle teda už ne“.

Není možné vychovat dítě bezchybně. Prostě to nejde. 🙂 Je to axiom, takže to musíme přijmout. Jediné, co můžeme je, eliminovat napáchané škody. Tohle si zapiště za uši, uleví se vám. 🙂

A přesto, že tvrdím, že nejlepším průvodcem mateřství je intuice – velkým životním pomocníkem je určit si svůj „osobnostní“ typ a až to bude rozpoznatelné, tak i typ vašeho dítěte.

Už Carl Gustav Jung vypracoval teorii typologie osobnosti. Z jeho práce později vzešlo 16 typů vrozených potřeb a schopností. Pokud bychom tedy chtěli přesný návod, museli bychom už před narozením dítěte vědět, co je za typ. U svých dětí se mi to povedlo určit až kolem jejich druhého roku. Ani já jsem do té doby neznala svůj typ, takže jsem měla na výběr z 16 x 16 = 256 možných manuálů a 100 už mi jich selhalo, protože jsem věřila ostatním a bála se věřit sama sobě. 🙂 A kdybychom to vztáhli na čtyřčlennou rodinu, bylo by to 3 056 možných manuálů. 😀

Když jsem určila svůj typ, zjistila jsem, že velmi snadno věřím ostatním, snažím se jim vyhovět a proto tak úplně nedám sama na sebe. 😀

Takže dávám ruku do ohně za to, že identifikace vrozených potřeb a schopností je otevřením dveří k sebelásce.

Pod nánosem mocenské výchovy a „ohýbáním proutku“ dokud je mladý, jak rodiči, tak systémem, jsme ztratili sebe a zjistili, že jsme vlastně jen neschopní hlupáci a pokud s tímhle pocitem do našeho života přijde dítě, bohužel to na něj přenášíme. Svůj pocit méněcennosti si zde kompenzujeme. Sami totiž kolikrát nevíme, co to mateřská láska znamená a to jen proto, že naši rodiče ji taky nezažili. Nekonečné blues bezradnosti.

Takže, když přijdeme na to, že to co my uvnitř cítíme, ale snažíme se to potlačovat nebo ignorovat, se nám vlastně nikdy nepovede, protože je to stejné, jako kdybysme se snažili ignorovat svůj palec u nohy, přijmeme-li ten fakt, že „to takhle prostě máte“, tak se můžete naučit pracovat sami se sebou. To, že něco přijmeme, že to tak prostě je, ale neznamená, že se na to následně budeme vymlouvat, ne, takhle to nefunguje. Právě proto, že jsme si to zvědomili, můžeme v hlavě pracovat na alternativních možnostech toho, jak s tím v danou chvíli zacházet.

A na stejném principu to pak funguje i u výchovy našich dětí.

Řeknu vám teď svůj příběh:

Narodil se mi krásný zdravý chlapeček, jenže jak rostl začalo to pro mě být těžší a těžší. Spal sice krásně celou noc (velké +), za to už to roční dítě, přes den spalo jen jednou a to chvilinku. Otáčel se už ve čtyřech měsících, v půl roce se posadil, lezl v osmém měsíci, po čtyřech v osmém a půl a v desátem měsíci už chodil. Od té doby, co se posadil, byl očistec jet s ním ven v kočáru, to prostě nešlo a ve chvíli, kdy přišel na to, jak použít nohy, kočár dostal padáka. V roce už měl docela rozsáhlou slovní zásobu a ve dvou letech jste se s ním už normálně mohli na čemkoli domluvit. Vlastně, od toho roka už tu pusu nezavřel. 😀 Dokáže se rozhodovat sám a také na tom trvá. Perfektně logicky spojuje situace a myšlenky. Všechno ho zajímá. „Proč?“ je otázka number one. Náš rekord je 12x proč na jeden dotaz. Všechno si perfektně pamatuje a když říkám všechno, tak myslím všechno. Leze po výškách jak nějaká opice a nevydrží chvíli v klidu. Pořád musí pobíhat nebo poskakovat, něco dělat, stavět nebo kreslit, prostě nuda je pro nás slovo, u kterého už jsme zapomněli jeho význam. 😀

A co teď s tím, když už padáte na ústa a to dítě je pořád jak motorová myš. To už si říkáte jestli není nějaký hyperaktivní, že to snad ani není možný, kde se to v něm bere, jak to dělá? A po čtyřech letech už jste z toho úplně vyždímaní a to z jednoho prostého důvodu – snažíme se to dítě „vychovat“, „přizpůsobit“, „ochočit“, „naučit ho pravidlům“, „trochu mírnit“.

Když jsem určila jeho typ, zjistila jsem, že je naprosto normální a naprosto „tabulkovej“ 😀 Jen se ten jeho konkrétní typ prostě nevyskytuje tak často. 😀

Přišla jsem na to, jak s ním „efektivněji pracovat“ a můžu vám říct, že během pár týdnů bylo vše o 1.000.000% lepší. Neříkám, občas do sebe ještě narazíme, ale to je taky normální.

A teď už konkrétně k tématu mateřské lásky. Jak jsem výše popsala, každý jsme jiný a každý potřebujeme něco jiného, ale co všichni potřebujeme je „mít rád“, ať už – se nebo je.

V tématu mateřské lásky je velmi důležité, abychom nekopírovali to, co nás „bolelo“ už naší výchovy.

Pokud nás rodiče trestali „hlubokým oporžením“ a my jsme z toho byli vyřízení – tak to prostě svým dětem dělat nebudeme – hlavně také už proto, že zrovna tento způsob ty děti prostě „nechápou“.

Dítě ještě nemá dostatečně vyvinutou nervovou soustavu na to, aby dokázali ovládat své emoce tak jako dospělí – mimochodem, kolikrát i dospělí s tím má problém.

Emoce prostě musí ven a nejlepší lékem na ně, je párkrát dítě nechat nadechnout, říct mu, že ho máte rádi a pak ho obejmout.

A stejně tak jako musí dozrát nervově i jejich mozek se stále vyvíjí. Ne, děti prostě neřeší „jaký to bude mít následek“, děti žijou přítomným okamžikem. Jejich mozkové synapse ještě nevytvořili spojení, které by dítěti řeklo: „Ty hele, když teď po tom mlíku budeš válet sudy, tak se pobleješ!“ Stejně tak, jako my se na střední mordujeme s matikou a ty vzorce prostě nechápeme a nedochází nám jak to je, tak stejné je to i s nimi. Nám třeba pak za dva roky taky přijde: „Ty jo, jak je to možný, že mi to na tý střední nedocházelo, dyť je to tak jasný!“ No nedocházelo to proto, že mozek na to ještě nebyl dost vyzrálý. Konec věty, tečka. Nic jiného za tím nehledejte.

Nejjednodušším způsobem výchovy je „žít to, co chceme, aby z něj vyrostlo“. Ne, pořád dokola vysvětlovat, že před večeří prostě tu čokoládu jíst nebude a pak my sami ztláskáme pytel brambůrků.

Děti se ze začátku učí tím, co vidí.

Takže pokud se budeme hádat, děti se pak taky budou hádat a rozčilovat, a budou se hádat a rozčilovat všude a vždycky a budou nám dělat ostudu, ve školce, v obchodě, a hlavně ve chvílích, kdy to nejmíň potřebujeme. 😀

Pamatujme na jednu věc: „DĚTI VŠECHNO VYKECAJ“. I když neumí mluvit. Jejich chování je nakopírované od nás. „No, kde tohle vzal?“ No u nás!

Proto tomu dítěti furt něco dokola vysvětlujeme a ono to nedělá, proč? No protože to neděláme my. Proč by mělo jít hned ke stolu, když na to samé zavolání zůstane táta sedět na gauči, že si dokouká ten Top Gear. 😀

Až ve chvíli, kdy začne éra „A PROČ?“ můžeme začít vysvětlovat dál a dál, ale do té doby, je to tak nějak „zbytečný“.

Další poměrně podstatnou věcí jsou hranice. Hranice si nevymlátíš, to se můžeme podívat do světa a nikde to moc nevyšlo, a když, tak tam zůstalo spoustu mrtvých – a to my nechceme, že?

Nastavovat hranice je často skutečně zapeklitý oříšek, protože děti v jednom kuse zkouší, co si můžou dovolit. Je to hlavně zkouška naší trpělivosti a důslednosti. A hlavně je to zkouška: „Máš mě rád i když zlobím?“

Když má dítě třeba tendence v jednom kuse lézt na stůl a je jedno jestli je prázdný nebo je na něm oběd, je potřeba důsledně dodržovat pravidlo, že na stůl se prostě neleze a to ani, kdyby chtělo hodit vlaštovku z výšky či cokoli jiného. Dítě velice rychle detekuje jak silná je naše vůle a důslednost. Jednou povolíme a máme „vystaráno“ zase na dalších 20 možností na ten stůl prostě vylézt.

  • Další důležitou věcí je říkat dítěti skutečně každý den, že ho máme rádi. Často se totiž stává, že „vybouchneme“, protože zase vylili tu skleničku, mračíme se bez důvodu, nenahodíme úsměv hned jak se na něj podíváme, jsme zabraní do práce a odbudeme ho, nechceme se po stopadesáté podívat na to jak postavil ty koleje a vyměnil tam jednu zatáčku za jinou, jsme unavení a nemáme chuť vyprávět pohádku, atd. atd. však to určitě znáte – jsme lidi, je to normální, ale dítě reaguje na naše „aktuální chování“, takže pokud vidí, že se neusmíváme, ještě ho dobudeme, tak se začíná bát, že ho nemáme rádi a začne co? Zlobit. Jenže ono vlastně ani tak nezlobí, je z toho ve stresu a chce náš úsměv, naši pozornost a chce vědět, že ho máme rádi.

I když třeba na dítě zakřičíme, tak až se uklidíme, vezměme si ho k sobě a řekněme mu: „Zlatíčko, mám tě ráda, i když se na tebe zlobím. Vždycky tě mám ráda.“ Sami se přesvědčte, jak je tahle věta magická. Začne se vás ptát na všechny možné situace, kdy zlobí a kdy vy se na něj zlobíte a v každé téhle situaci ho ujistěte, že ho máte rádi. Dítě si musí být jisté vaší láskou a taková ta slavná věta: „No, to snad ví, že ho mám ráda!“ Ne, neví. Bojí se, že ne.

  • Nikdy neříkejte: „No to mi neříkej, že jsi zase (něco provedl)!“. Tuhle větu si zafixuje jako pravidlo a začne lhát o tom, když „něco provede“. Nezahlásí „průšvih“ včas. Dítě pracuje s tím, co mu řekneme na jednoduché základní úrovni. Prozatím nemá ještě dostatečně vyvinutý mozek na to, aby chápal „sarkasmus“ či podtext naší věty, bere vše doslovně. Je třeba přemýšlet nad tím, co mu říkáme.
  • Vždycky plňme dohody. Chce gumového medvídka? „Fajn, až dojíš ten oběd.“ Pokud využijeme toho, že dojedl oběd a na medvídka zapomněl nemysleme si, že „fajn, nemusíme mu ho dávat“, On si na něj vzpomene. Pokud by se to opakovalo, zafixuje si, že se nám nedá věřit v tom, že když splní to, co po něm chceme my, my pak splníme to, co chce on. Příště se nám na to taky vyprdne.

V mateřské lásce je životně důležitá další věc. Chcete aby z vašeho dítěte vyrostl samostatný jedinec, schopný se o sebe postarat, aby si uvědomoval důsledky svého chování, respektoval hranice a byl „slušným člověkem“?

Neberte mu jeho zodpovědnost.

Zodpovědnost je schopnost, kterou se musíme NAUČIT. Není automatická.

Matky mají jednu šílenou vlastnost. V dobré víře dělat všechno za svoje děti. „Aby zlatíčko nemuselo, já mu s tím pomůžu, on by to možná vlastně ani nezvládnul.“ Doslova ho tím okrádáme o jeho vlastní zodpovědnost.

Chápu, chceme to mít „rychleji“ hotové, „kvalitně“ hotové, chceme, aby to nějak vypadalo, zkrátka aby bylo všechno „v pořádku“. Jenže. Jsme služky? Nejsme, že? Není důvod, aby se tříleté dítě neoblékalo samo. No a co, že to bude mít naruby a předkem dozadu. Podstatné je to, že to zvládlo. Detaily už se postupně doladí.

Když dítě spadne, začne brečet a zůstane ležet na zemi. (Příklad, že se mu nic nestane.) Není důvod, abychom ho sbírali. Náš úkol je nechat ho vstát a pak ho utěšit. Nechat ho udělat ten hlavní krok, který musí udělat sám a pak mu ukázat, že tu pro něj jsme a nabídnout mu tu náruč. Nebo budete své dítě sbírat z nezdarů i ve 30ti? Každý pád, který ho v životě potká nebude umět zpracovat, nebude vědět, že musí sám vstát. Protože tam přece vždycky byla ta máma, která to všechno zachránila. To chceme?

Nechat dítě samotné vstát je „větší láska“ než sbírat ho ze země. Vkládáme tím do něj to důvěru, že víme, že to zvládne. Projevíme tím víc soucitu a porozumění. Naučí se, že když se něco nepovede, že se „má sebrat“ a ví, že na něj čeká naše útěcha a že se na nás může obrátit.

Opakem mu říkáme, „Ty chudáčku, ty jsi to zase nezvládl, já to napravím.“ a jaký postoj si tím vezme do dalšího života? „Já chudáček malý, já to nezvládnu.“ Bude mít v hlavě, že se zase něco nepovedlo, máma to musí „zachránit“, bude se cítit jako blb, co za nic nestojí?

„To si to sakra neumíš pohlídat?“
„Krucinál, tak to sis snad moh´ uvědomit, né?“

Ne, neumí, ne nemohl. Jak by mohli, když za ně máma všechno zařídí. Když jsme tomu malinkatému dítěti sebrali jeho šanci na vybudování vlastní zodpovědnosti.

Divíme se, že nám doma zůstávají třiceti-čtyřicetiletí potomci, ale čemu se divíme? „Neženeme je k zodpovědnosti za vlastní život. Nakupujeme, vaříme, uklízíme, vypereme, vyžehlíme. „Ale já mu přece nedám to, co mu dá milenka!“ To sice ne, ale „zaskočit“ si můžou takřka kamkoliv, ale vrátí se zase zpět do komfortu, kde nic nemusí a vše jim naservírováno.

Zodpovědnost se buduje od malička.

Když dítěti všechno servírujeme, všechno za něj děláme, nemá žádné povinnosti, jsme zkrátka „služkami“ jak mají být, stane se jedině to, že sám pak v dospělosti nebude nic zvládat a ještě si nás přestane vážit. Pravděpodobně bude dělat nějaký adrenalinový sport, aby ukojil potřebu toho, „že to zvládne sám“ a nebo se zhroutí do nějaké psychické „nemoci“.

Když jim nedáme šanci vybudování vlastní zodpovědnosti, nepřevezmou ji ani za své chování, ani za „jednoduché“ životní situace, natož ty těžké. Jednoduše to prostě nebudou umět vyřešit, nenaučili se to.

Nechme je přijmout zodpovědnost za vlastní zodpovědnost.

Co je pro vás ve výchově a v tématu mateřské lásky důležité?


Články související s tématem mateřské lásky:


Komentář