Ach ty vztahy. To je něco. Jeden by se z toho zbláznil. 😉

Ač se to nezdá, partnerská láska je ve své složitosti velmi jednoduchá. Chce si to jen uvědomit si pár základních věcí.

  • Každý z nás byl vychovávaný jinak, takže každý z nás je zvyklý na něco jiného.
  • Pravda je jen osobní úhel pohledu. Já vidím devítku, on vidí šestku.
  • Vzájemně si nepatříme si, nejsme skříň.
  • Svobodný je každý z nás, i přesto, že máme na ruce prstýnek.
  • Chovejme se tak, jak bychom chtěli, aby se partner choval k nám.
  • Nejsme jasnovidci. Ten druhý nám nevidí do hlavy, neumí číst myšlenky. Chceme-li něco, požádejme o to.
  • Odpusťme si očekávání. To že od druhých něco očekáváme vůbec nic neznamená, protože ten druhý zase od nás očekává něco úplně jiného. Pokud máme očekávání, podělme se o ně.
  • Úcta je základním kamenem každého vztahu.
  • Komunikujme. Ústa nemáme jen na to, abychom se najedli.
  • Buďme vděční. Není nad to, když pochválíme.
  • Dělejme vše bez nároků. V tom vztahu jsme, protože v něm chceme být.

Štěstí, štěstí je krásná věc.

Petr Hapka

Jenže štěstí není zadarmo, je třeba mu vytvořit podmínky.

Zamilovanost není láska. Protože jakmile zamilovanost odezní začneme si všímat partnerových chyb. Pokud se zpoza zamilovanosti nevynoří láska, tak tyhle „chyby“ nedokážeme akceptovat. Začnou nás natolik vytáčet a my je začneme vyčítat, že celý vztah nakonec skončí v prachu.

Pokud pod ní láska bude, dokážeme „chyby“ našeho partnera přijmout, zpracovat a „zasmát“ se jim. Budou kořením, díky kterému se zasmějeme v těžké situaci, ve které se „právě díky nim“ nacházíme. V lásce nejsou „chybou“, ale „střízlivou roztomilostí“.


Pro mě osobně nejděsivější je, když se „partneři“ snaží zachránit vztah skrze dítě.

Pokud žijeme ve vztahu, který je „nestabilní“ v tom smyslu, že se dokážeme pohádat „kvůli blbosti“, obviňujeme se, jsme na sebe sprostí, před druhými mluvíme o partnerovi pomluvačně, nemá smysl, snažit se vztah zachránit skrze „pořízení si“ dítěte, a to ani, když máme pocit, že se vlastně milujeme a v každým vztahu je přece „něco“.

Dítě není lepidlo. Dítě je životní zkouškou, je prozřením z naší naivity a sobeckosti.

Pokud se z ženy stane matka, přebírá zodpovědnost za dva lidi najednou. Musí umět plánovat, musí umět operativně řešit situace, naprosto přesně a do nejmenšího detailu své dítě zná, ví který pláč a které heknutí, co znamená – a do toho je tu ten muž. Který na tohle nemá nastavení – naplánuje, chce se toho držet a začne být nepříjemný, když to nestíháme. Nedokáže situaci vyřešit tak, aby do ní zahrnul i to dítě (řešení sice má, ale naprosto „nevhodné“), nechápe, že když on je „dostatečně“ oblečený a venku zase taková zima není, tak že i přesto se to dítě musí nabalit, protože ono jen leží nebo sedí v kočáru a nehýbe se tak, aby se dostatečně zahřálo. V ženě tedy velice snadno vznikne pocit partnerovy naprosté neschopnosti a začne na něj být „alergická“.

A tenhle stav nejsme schopni zvládnout, pokud to bylo vratké už před dítětem.


Partnerská láska je o kompromisu, ale takovém, který nás neomezuje. Musíme pochopit, že každý z nás je jiný, má jiné potřeby, jiné názory, jiný vkus, jiné cítění. Každý z nás má jiný úhel pohledu a je třeba mezi těmito dvěma světy najít cestu, která vede mezi a neomezuje ani jednoho ani druhého.

Žárlivost? Je jen jedem, který vztah zabíjí. Ani jeden z nás není „to je moje“. Můžeme být klidně manželé, ale musíme si dopřát důvěru, protože důvěra je svoboda. K čemu nám je, že partnerovi ztropíme žárlivou scénu? Pomůže to něčemu? Ano, k rychlejšímu rozchodu. Kdo by chtěl být po zbytek života vystaven výčitkám, urážkám a hysterickým scénám?

Pokud chceme, aby se k nám partner nějak choval, musíme mu to říct. Stejně tak my musíme respektovat partnera. Nesmíme manipulovat ani mermomocnit. Komunikace je základem, naprostým základem každého vztahu. Domněnky a přání musí být vyřčeny. Zde není prostor pro nějaké „no, to mu snad mohlo dojít“ nebo „vždyť jsem to naznačovala“.

Vždy, za jakýchkoli podmínek si musíme zachovávat vzájemnou úctu. Není přece možné na sebe v jednu chvíli řvát „Ty jsi kráva.“ a za pár minut říct: „Miluju tě.“ Proč před přáteli o druhém mluvíme sarkasticky? A proč říkáme „moje stará“?

TÍMTO TÉMATEM SE BUDU V BLÍZKÉ DOBĚ ZABÝVAT, PROSÍM O STRPENÍ. Děkuji.


Komentář