Sebeláska je v naší společnosti velmi ožehavé téma. Protože „Samochvála smrdí!“, že?

Určitě jste to už také slyšeli.

Jenže je velký rozdíl mezi sebeláskou podmíněnou egem a skutečnou sebeláskou.

Je mi líto, že vůbec něco takového píšu, ale líp to asi vysvětlit nedovedu. To, jak my se máme rádi, závisí pouze na tom, v jakém prostředí vyrůstáme a jak nás přijímají naši bližní.

  • jak nás vychovávají naši rodiče a jak se chovají mezi sebou
  • jak na nás působí naši prarodiče a jak se chovají k našim rodičům
  • jak s námi jedná naše okolí
  • jak jsme přijímáni takový jací jsme, s našimi vrozenými potřebami / schopnostmi / emocemi / vlastnostmi

A tato vlastní hodnota se tvoří právě v dětství. Kdy to vypadá, že vlastně ještě nejsme tak úplně při vědomí, kdy tak nějak jen jsme.

Ale to není tak úplně pravda. Právě v dětství si nahráváme a kopírujeme to, „jak, že to ten svět vlastně funguje“ a kde to můžeme vidět? V naší blízkosti.

Záleží na tom, zda jsme vychováváni jako rovnocenní jedinci (i když jimi zatím ve skutečnosti ještě ani nejsme), jakým způsobem jsou nám nastavovány hranice a zda s námi jednají jako s „méněcennými / podřízenými / ty ještě nemáš nárok na vlastní názor“. Už tohle, je základním kamenem naší sebedůvěry, sebehodnoty, sebevědomí, sebelásky.

„Miluj bližního svého tak, jako miluješ sebe.“

Matouš 22:39

Krásná citace, která ale v dnešním světě počítá pouze s tou první částí.

„Miluj bližního svého – a to klidně i na svůj úkor. Ty to nějak zvládneš, o tebe tu nejde, vždy se snaž druhým pomoci a odpouštěj!“

Kruci písek! Jak by asi něco takového bylo možné? Je to možné na chviličku, ale dlouhodobě to není udržitelný stav, protože nás samotné to vyčerpá. Je to jako když držíme v natažených rukou džbán s litrem vody. Chvíli to vydržíme, ale po nějakém čase nás ruce začnou bolet a pak už je to tak nesnesitelné, že džbán upustíme a ten se roztříští na milion kousků.

Foto: zdroj neznámý

Kdybychom se v tuhle bolestivou chvíli, s nataženýma rukama, dokázali mít rádi, stáhli bychom ruce zpět a džbán přivinuli do svého náručí, tak abychom si odpočinuli.

A právě to potřebujeme úplně stejně i my. Občas potřebujeme obejmout a uvolnit se, abychom nabrali nové síly a mohli zas a znovu ty ruce natahovat.

S rozbitým džbánem a rozlitou vodou, už toho ostatním moc nenabídneme.

Vidíte to stejně?

Jenže jak se mít „zdravě“ rád a nepřejít do sobectví?

Jedna z nejdůležitějších věcí je poznat sám sebe. Protože jakmile poznáme sami sebe a přijmeme se takový jací jsme, přestaneme mít potřebu se „bránit“, dělat ze sebe oběť a „usurpovat si pro sebe“.

Ale to už jsme zase v tom starém vzorci, kdy máme od společnosti naprogramováno, že starat se sám o sebe (i když to někdo občas použije jako výtku a urážku) je vlastně špatně. Protože by to znamenalo, že jsme sobci. Ale tak to díky bohu není.

Představte si, že máte před sebou nejlepšího přítele. Znáte ho jako svoje vlastní boty a chce po vás dvě jednoduché věci. Chce slyšet všechno to, co na něm vnímáte jako špatné a pak také to, co na něm vnímáte jako dobré.

Vy, když začnete s tím výčtem „špatných“ vlastností a zvyků, tak nějak ve skrytu duše doufáte, že ho to osvítí tak, že se nad sebou „zamyslí“ a změní to „k lepšímu“. Nechcete ho urazit a nadávat mu, či mu promlouvat do duše. Jen mu sdělíte svůj názor o tom, co u něj vnímáte, že jemu a lidem kolem něj komplikuje bytí.

Co s tím váš kamarád udělá, už je pouze na něm.

A teď si můžete stoupnout před zrcadlo, podívat se na sebe, podívat se sám sobě do očí a pojmenovat si všechny „komplikátory“ ve vašem životě. A abychom nekončili jak zmlácení psi, zakončovat rozhovor sami se sebou bychom měli vždycky tím, co se nám na nás líbí, co vnímáme jako dobré, šikovné a co všechno zvládáme a dokážeme.

Ze začátku si můžeme připadat trapně, jak nějací blázni, že takhle tajtrlíkujeme před zrcadlem. Ale uvědomte si jednu věc.

Když jsme byli „vychováváni“, vše co jsme slýchávali, jsme většinou slýchávali tak, že se nám někdo díval upřeně do očí. Udělejte si ze sebe svého nejlepšího kamaráda, kterému můžete říct všechno a často spolu mluvte. 🙂

Co mohu sama za sebe doporučit?

Člověk u sebe často nevidí, ty „špatné“ vlastnosti, zvyky atd. Protože ony kolikrát ani nemusí být špatné, jen je neumíme správně použít a korigovat.

Nikdy jsem nebyla zastánce nějakého „škatulkování“ či zařazování do tabulek, ALE … vřele doporučuji objevit svůj „typ osobnosti“. Nikdo není stejný, ale zdá se, že vzorec našich vrozených potřeb se opakuje v 16ti typech. Typologie vychází z práce C.G. Junga a podle mě jsou tyto teorie naprosto perfektně zpracované v knize psycholožky Šárky Mikové – Nejsou stejné. Je shrnutím cca 15ti let praxe s Teorií typů jak u dospělých, tak u dětí.

Když jsem k ní usedla s tužkou a papírem „brečela jsem jak krokodýl“.

  • nad tím, že se snažím potlačovat něco, co je mou vlastní přirozeností
  • nad tím, když jsem pochopila, co mi to tak komplikuje život
  • nad tím, že jsem se sama sebou nechala vláčet a obviňovala se a vyčítala si věci, vlastnosti, emoce, potřeby, které jsou mou přirozeností
  • nad tím, kolik času jsem ztratila. Protože kdybych tohle věděla dřív, mohla bych s tím efektivněji pracovat.

Nevěřila jsem vlastním očím a v jednom kuse prohlašovala: „No jasně! To snad není možný!“, občas jsem dostala i záchvat smíchu nad konkrétní vzpomínkou.

Dnes už vím, co je mi vlastní a že to nemůžu změnit, ale můžu to ovládat. V nekomfortních situacích rozpoznávám, to co se děje a dokážu zareagovat „lépe či jinak“ a nakonec, nezmítají mnou nezřízené emoce.

Prostě vím, jak to mám, přijala jsem, že to tak je, a s tím přišlo i to kýžené přijetí sebe sama.

Protože jsme-li celý život v naší přirozenosti potlačováni a formováni „ku prospěchu společnosti“, ztratíme se, neplníme normy, díky čemuž se necítíme dobře a vyčítáme si to.

A co si budeme povídat, když nejsme spokojení sami se sebou, nejsme spokojí ani s naším okolím, ani s naším životem, ani s našimi přáteli, ani ničím jiným. Pořád je tam něco, na co se dá poukázat, nadávat na to, vyčítat si, atd, atd.

To, že se člověk začne mít rád, neznamená, že najednou přestane mít rád ostatní, právě naopak. Když se začneme starat i o sebe, pochopíme, že i na nás záleží a že nejdůležitější člověk, kterého musíme poznat a pomáhat mu jsme my – wow – to je najednou úleva. Řekněte si to se mnou:

Na mě taky záleží.

Ne, není to egoistické, je to láskyplné. 🙂

Kolikrát se vám stalo, že jste se pro někoho rozdali a když jste pak potřebovali pomoc vy, ten dotyčný se na vás vykašlal?

Věřím, že každému z nás se to stalo minimálně jednou. A víte proč se to děje? Protože my tomu dotyčnému celou tu dobu vlastně říkáme: „Já to nějak zvládnu, to je dobrý, teď tu jde hlavně o tebe.“, my sami se degradujeme. A jemu zrovna není naše situace příjemná a hned si vybaví: „To je dobrý, on to nějak zvládne, teď tu jde hlavně o mě.“

Takže sebeláska je o vlastní hodnotě. O vnímání toho, že i my za něco stojíme, že i my si něco zasloužíme. A to i přes to, že s námi život smýká.

Představte si, že máte tisíci korunu. Když jí zmuchláte, jakou má hodnotu? Když jí hodíte na zem a podupete, jakou má hodnotu? Je to pořád tisícovka nebo už je to jen cár papíru?

Sebeláska je o umění říct: „Ne“. Uvědomování si pocitů ve kterých se necítíme komfortně a najít jejich řešení. Respektování vlastních hranic a nenechat ani druhé, aby je překračovali.

Sebeláska je schopnost naslouchat svým pocitům. Chce se mi spát? Nejsem zrovna v práci, ale čučím na telku. No tak jí vypnu a půjdu si lehnout, nemusím to přeci za každou cenu dokoukat.

V neposlední řadě, sebeláska je péče i o svoje tělo.

Nic z toho, co jsem napsala není sobecké, ve smyslu toho jak je sobectví dnes chápáno.

Otázka je, zda slovo sobec má vůbec takový význam jaký mu dáváme. Protože čím víc pronikám do osobního rozvoje a psychologie, tím víc vidím, že těžko se dá někdo onálepkovat, čímkoli. Protože ať už chceme nebo ne, většina toho našeho celku, nejsme mi. A pokud o někom chceme říct, že je sobec – dobře – ale vidíme pod pokličku, proč se tedy zrovna takhle chová?

Ono to, že je někdo dospělí a tak se snad už sám umí rozhodnout je také taková záludná věc. Závisí totiž na síle našich prožitků a tomu úměrné nastavení našich obranných mechanismů. Ano, říkám, že ten dotyčný ani nemusí vědět, natož chápat to, že se chová sobecky.

Proto je tu síla osobního rozvoje, abychom tyto naše stránky dokázali detekovat. Protože, ať se vám tato věta teď bude líbit nebo ne, i když máme za sebou spoustu prožitků a nastavených spoustu obranných mechanismu, jsme už dospělý a naše rozhodování by mělo být naše, neměli bychom být „obětí“ naší minulosti. Síla osobního rozvoje je přijetí zodpovědnosti.

přejít zpět na

HLAVNÍ STRÁNKU

přejít zpět na

LÁSKU

přejít zpět na

ŽIVOTNÍ TÉMATA

přejít zpět na

OSOBNÍ ROZVOJ

Články k tématu Sebelásky


Komentář