I v těch nejradostnějších chvílích našeho života, nám stejně pod povrchem kradmo bují strach. Například z toho, že ta radostná chvíle skončí a my o ní přijdeme. Díky tomu si pak ale nedokážeme tento krásný okamžik plnohodnotně užít.

„Nesmím se tam těšit, protože pak se to vždycky pokazí!“

Ale úplně stejně jako Slunce ráno vyjde a večer zase zapadne, stejně vycházejí a zacházejí naše prožívané chvíle.

A tak jako vyjde a zajde bolest, smutek a neštěstí, tak ale úplně stejně vyjde a zajde radost, štěstí a spokojenost.

Není to o tom, že by se to nějak pokazilo nebo ztratilo, jen přichází prostor pro nové možnosti.

„Nechci na to myslet!“ je jako přikazovat svojí hlavně, aby nemyslela na nic jiného. Prostě to neřešme, prožívejme to tak, jak nám to tady a teď život nabízí.

Nejen radostné okamžiky, ale i ty smutné. To, že si dovolíme prožít smutek, je naprosto v pořádku, ba naopak i nutné. Protože jinak bychom nevěděli, co je ten protiklad. Bez bolesti ze ztráty bychom nechápali tu sílu bytí.

Prožívejme strach beze strachu, 🙂 a beze studu s vědomím, že i tohle skončí a přijde nový den, nový rok, nová etapa, nové zážitky a nové pocity.

Stejné je to pak i se strachem z něčeho. Jeho popíráním se ho nezbavíme, naopak, dáváme mu ještě větší sílu, živíme ho, aby mohl zaútočit v tu „nejnevhodnější“ chvíli.

Musíme se odhodlaně nadechnout, ponořit se do něj a najít jeho prapůvod.

„Prožít si strach neznamená nechat se jím pohltit.“

Často máme strach, že nemůžeme věci ovlivnit. Tento strach má několik variant – buď se dobrovolně vzdáváme své moci situaci ovlivnit (máme pocit, že to nikdy sami nemůžeme zvládnout, a že k tomu potřebujeme někoho, kdo by nám s tím pomohl) a nebo skutečně víme, ač si to nechceme připustit, že to v naší moci vážně není (často v případě někoho dalšího).

Jednání pod vlivem strachu situaci i naše chování jen zhoršuje, protože vše vidíme černější než to je. V tuto chvíli, jediné co musíme, je zachovat klid, protože to největší nebezpečí není ani tak v dané situaci, jako nás.

Zážitek zenového mnicha Thich Nhat Hanha:

Jednoho dne, ještě za vietnamské války, jsem seděl na opuštěném letišti vysoko v horách. Čekal jsem na letadlo, kterým jsem chtěl odletět na sever, abych zjistil situaci po záplavách a pomáhal lidem, kteří jimi byli postiženi. Seděl jsem tam o samotě a čekal, až se letadlo objeví, když ke mně přišel americký důstojník. I on čekal na své letadlo. Byla válka a na tom letišti jsem byli jen my dva. Podíval jsem se na něho a viděl, jak je mladý. Okamžitě jsem k němu pocítil soucit. Proč jen sem musel přijet, aby zabíjel anebo se nechal zabít? Protože mi ho bylo líto, řekl jsem mu: „Vy asi musíte mít velký strach z Vietkongu.“ Vitekong byla komunistická partyzánská organizace. Bohužel to nebyla ode mně nejvhodnější poznámka, protože v mladém důstojníkovi probudila strach. Okamžitě sáhl po zbrani a zeptal se: „Vy k nim patříte?“ Tihle vojáci byli vyškoleni, že příslušníkem Vietkongu může být dítě i mnich, takže jakmile zaslechl slovo Vietkong, pocítil strach a chtěl střílet. Věděl jsem, že musím zachovat naprostý klid. Začal jsem zhluboka dýchat a pak jsem odpověděl: „Ne, čekám na letadlo do Danangu. Letím pomáhat lidem postiženým povodní.“ Pak jsme spolu hovořili a já mu mohl sdělit svou myšlenku, že válka má mnoho obětí nejen na vietnamské, ale i americké straně.

Kdybych jednal pod vlivem strachu, on by mě patrně ve svém strachu zastřelil.

Strach je zdrojem smutku.

Strach nás nutí zaměřovat se na minulost a mít strach z budoucnosti. Musíme si uvědomit, že právě teď, v tuto chvíli, jsme v bezpečí, našeho domova, našich blízkých…



Úplným prapůvodem strachu jsou prý první chvíle po našem narození a právě jejich „zvládnutí“ ze strany našich nejbližších. To jak rychle byl zažehnán strach z „opuštění“ matky, strach z hladu, strach ze světla a hluku. Záleželo právě na tom, jakým způsobem o nás bylo v tu chvíli postaráno. Zda náš strach byl zažehnán hned, nebo jsme se v něm dlouhé chvíle „utápěli“ než přišlo vysvobození v podobě matčiny náruče a její péče. Naše přežití zcela záviselo na někom jiném.

Tento strach se u nás projevuje v několika podobách i dnes, v dospělosti. Ale podíváme-li se na něj blíž zjistíme, že má společný základ v tom, že se najednou cítíme bezmocní, neschopní cokoli udělat sami a čekáme, že nám někdo „pomůže“.

Můžeme v tom najít skutečně cokoli a je vidět i síla prapůvodního strachu.

Například touha po partnerovi. Po někom, kdo bude s námi, na koho se budeme moci spolehnout a kdo nám „pomůže, když budeme potřebovat“.

Cítíte to?

Strach z toho být sami. „Sám to nezvládnu, potřebuju, aby mi někdo pomohl.“

Cítíte to?

Nebo když trávíme všechen volný čas s přáteli, v kavárnách, na večírcích, se zapnutou televizí či na sociálních sítích – prolíná strach ze samoty, který se většinou doplňuje ještě strachem, kdo si o nás co pomyslí, bojíme se nepřijetí a následné separace.



TÍMTO TÉMATEM SE BUDU V BLÍZKÉ DOBĚ ZABÝVAT, PROSÍM O STRPENÍ. Děkuji

Komentář